v předchozí kapitolce jsem se svým typicky chaotickým způsobem pokusil popsat potíže, jimž čelí svědomitý učitel angličtiny při volbě toho co učit a co ne. příklad konverzace uvedený vprostřed textu mě přesměroval k dalšímu problému, jímž je neschopnost studentů zažít probrané gramatické jevy natolik, aby je byli schopni spontánně používat i pod časovým presem, tedy při běžné komunikaci. slíbil jsem, že v tomto ohledu poskytnu aspoň jeden fungující návod.

jeden bych skutečně měl, používám jej pro oprašování své němčiny. částečně při něm využívám jiných často uváděných přístupů (které se mi buď jeví ze své podstaty méně efektivní, anebo patří spíše do ideálního světa, v němž nikdo z nás, a nejméně pak zoufalý student angličtiny, nežije), ale nevím o tom, že by jej někdo v této podobě propagoval

přístup spočívá v tom, že si najdete předmět zájmu či téma, a k němu si budete vymýšlet věty. so far so bad, že jo? mějte strpení: věty ne ledajaké, nýbrž takové, které využívají gramatických jevů, o kterých víte, že byste je měli znát a používat a neděje se tak. jevy, na které opakovaně narážíte při sledování amerických filmů, slyšíte je od svého učitele a přitom jste je sami nikdy nepoužili (příkladem budiž spojení “be supposed to” nebo “I wish”). témata nebo z nich vycházející věty mohou být bizarní, ale měly by se aspoň okrajově dotýkat situací, v nichž se ve vašem životě sami ocitáte.

——————

k této činnosti je nejlépe využít hluchých momentů dne, kdy vaše hlava necítí potřebu fungovat. sedíte za volantem a máte před sebou dvě sta kilometrů po dálnici. jedete dlouhou štreku na kole nebo jdete pěšky osamocen několik kilometrů. posloucháte rozhovor s členem kdu-čsl. sledujete přátelský zápas české fotbalové reprezentace. vaše čtyřletá dcera vám popisuje co se nachází na její zbrusu nové kresbě. sedíte na záchodě a tušíte, že tohle bude nadlouho. ležíte v posteli a nemůžete usnout. v takovýchto chvílích si můžete začít vybavovat jevy, se kterými se potýkáte ve školních lavicích a na každý z nich si vytvořit větu, která dává smysl a kterou by šlo v nějaké situaci použít. nikdo vás neslyší, mluvíte sami k sobě. navíc nemusíte nutně mluvit nahlas, třeba v hromadných dopravních prostředcích by to ani nedělalo dobrotu.

řekněme, že jste v autobuse a projíždíte kolem fabriky poblíž vašeho domu. a že nejste řidič. v hlavě si po zbytek cesty můžete pomalu a s rozvahou formulovat věty jako

I see a factory. A big one.
There’s a factory near my house.
I’ve been told that an even bigger one is being built nearby.
a friend of mine says that it gets extremely noisy at night.
does this mean I will have to listen to the noise for the rest of my life?
I wish there were no factories here. I would be much happier then.

slyším vaši námitku: tak takové věty by mě nikdy nenapadly (i když ty gramatiky znám). a já na to říkám: máte čas. nikdo vás neposlouchá, v klidu přemýšlejte. pokud vás nenapadne jedna věc, zkuste nějakou podobnou, která se vám vybaví jako asociace (had better – would rather). tenhle luxus si při konverzaci s příčetným člověkem nebudete moci dovolit. pamatujte také na to, že podstatou této činnosti je pilování a ladění. k finální podobě věty musíte ve většině případů dospět, nezjeví se vám hned. já jsem ke všem zde uvedeným příkladovým větám také nedospěl okamžitě, mnohé z nich jsem musel do konečné podoby opakovaně ladit a pilovat

they shouldn’t be allowed to build any more factories here.
the manager should be told to make the factory less noisy.
why don’t you build a big wall around it so we can’t hear the noise?
I’ve been living in the house for only a month.
if I keep complaining about it, maybe they’ll shut it down.

abychom se ale drželi při zemi, člověka samozřejmě na místě nenapadne velké množství jevů, které by si měl procvičit. napadne jej jeden nebo dva a to nejspíš pořád stejné (předpřítomný čas? I wish?) je proto dobré mít v každý moment přednastaveno několik gramatik, které si po určitou dobu pilujete na různých situacích. výhodou je i to, že si tyto gramatiky můžete dopředu pořádně nastudovat a připravit se na všechna jejich použití (tedy všechny druhy podmínkových vět, “had better” se záporem a s různými podměty, “would rather” také se záporem a naopak s různými předměty a také v otázkách, “be supposed to” v různých časech a s trpným rodem etc.). řekněme, že se nyní snažíte si zažít následující obraty

be supposed to: how are you supposed to sleep when it’s so noisy outside? / such buildings aren’t supposed to be built in places like this / was I supposed to just put up with it?
had better: they’d better not build any more of these or I’ll get really mad and complain to the authorities. / actually, I’d better not, it might backfire / this better be the last factory that¨s built around here
would rather: if I could choose, I’d rather live somewhere else. / would you rather work in this factory or the other one? / we’d rather you didn’t complain about our factory
podmínky: If I had more money, I would probably move. / if I’d known they were going to build this, I wouldn’t have moved here / if one more factory is built here, I will move no matter how much I have to pay for it

a už slyším další námitku: jak vím, že to říkám správně když mě nikdo neopravuje? vaše důvěra ve vlastní schopnosti by měla plynout právě z toho, že si tu či onu gramatiku (řekněme) každý měsíc dopředu pořádně nastudujete, přičemž obzvláštní pozornost budete věnovat klasickým chybám (zde například infinitiv po “had better” a “would rather”, “would” nebo “will” po “if”, pomocné “do” se “supposed to”), kterých se tím pádem budete střežit.

——————

jedná se ve své podstatě o opačný přístup než ke kterému navádí mnohé příručky (a který sám o sobě také není špatný, pouze náročný a zdaleka ne vždy proveditelný) a který jsem donedávna také doporučoval svým studentům. onen přístup spočíval v tom, že člověk prostě a jednoduše popisoval co kolem sebe vidí, a skrýval dvojí úskalí. první úskalí nastává tehdy, kdy nedostatek imaginace kombinovaný s nezvladatelnou leností se zamyslet vede k tomu, že po úvodní větě “there is a funny blue house” si člověk řekne, že to je teda pěkně blbý nápad a co jako má ještě o tom říct, když už ho nic nenapadá a na to se teda jako může vybodnout. druhé úskalí pak spočívá v tom, že si člověk laťku dá až příliš vysoko, napadnou ho tři zajímavé české věty, s nimiž si neví rady, a tak se na to vykašle taky.

zde narýsovaný přístup má své velké plus v tom, že donutí studenta zažít si základní potřebné struktury (časy, ing tvary, modální slovesa a stovky dalších jevů), kterých na rozdíl od potřebných slovíček nejsou desetitisíce nýbrž, jak jsem podotknul již v závorce, pouze stovky. pokud každé z nich věnujete několik podobných seancí, zaprvé se vám dostanou parádně pod kůži a zadruhé si je budete moci v budoucnu kdykoli krátce oprašovat bez toho, abyste je znovu dlouze nastudovávali. sedíte na záchodě a najednou se ukáže, že ono to zas tak nadlouho nebude? tak dám jedno be supposed to, ať z toho mám aspoň něco. (how am I supposed to flush this one down?)

existují i další výborné způsoby jak si vylepšovat svou aktivní znalost angličtiny. k nim patří věrná imitace toho co slyšíte při sledování anglicky mluvených sitcomů či filmů v originále nebo občasný snaha převyprávět obsahu textů dříve probraných v hodinách angličtiny. klíčovým pojmem je ale u všech z nich “zažít si nabyté znalosti“. zatímco pochopit a naučit se anglickou gramatiku netrvá inteligentnímu člověku za předpokladu správného přístupu k učení zas až tak moc dlouho, zažít si ji je práce na zbytek života.

tak mnoho zdaru.