zaklínadlem mnohých rádobystudentů se čím dál více stává pojem “individuální výuka”. stejně jako podobné vzdušné zámky (“zdravý baroš ve formě” nebo “vláda odborníků”), i u individuální výuky se jedná o koncept, který nepřežije střet s realitou. individuální výuka sebou totiž oproti výuce ve skupinách nese i nemalé mínusy, což si většina studentů, dychtivě se jí dožadujících, nepřipouští. vedle několikanásobně vyšší ceny (neospravedlnitelné vzhledem k srovnatelně vysokému či nízkému přínosu) také nemožnost srovnání s ostatnímu studenty (sami víte, jak člověka nakopne, když jeho spolužáci dělají větší pokroky než on) a větší klid, který přináší konverzace se stejně pokročilými či nepokročilými studenty bez znervózňujícího dohledu učitele.
argument “ale jak poznám, že je to špatně” používají nejvíc studenti, kteří v hodinách tak jako tak ani nekváknou; tito studenti zároveň vynakládají převážnou část své mentální energie nikoli na snahu se něco naučit a pochopit probírané souvislosti, nýbrž na hledání argumentů vysvětlujících, proč by výuka měla probíhat jinak než probíhá, jak dychtivá je jejich touha konverzovat anglicky o čemkoli jiném než o tom o čem konverzovat mají, jaké neovlivnitelné skutečnosti jim zamezují dosáhnout znatelnějšího pokroku (pokroku, kterého jejich spolužáci s rozumnějším přístupem mezitím bez větších potíží dosáhli) a na předkládání všelikých grandiózních tezí, týkajících se oboru, o kterém prd ví.
jsem přesvědčen, že kvalita výuky pod schopným učitelem ve skupině je na minimálně stejné výši jako kvalita výuky individuální (pod stejně schopným učitelem). pochopitelným důvodem pro nutnost individuální výuky sice může být nedostatek času a proměnlivá dostupnost volného času u pracovně vytížených lidí. tento nedostatek času se ovšem logicky vztahuje i na přípravu na hodiny, respektive na nepřípravu. ze zkušenosti ale ještě více z vyprávění mnoha jiných učitelů vím, že při výuce rozlítaných manažerů přijdou nejprve (a to nejpozději po druhé hodině) na řadu dramatické přesuny doby konání hodin, vzápětí odložení tří hodin za sebou, následuje zoufalý jednohodinový pokus o navázání na přetrženou nit a pak vše vyšumí do ztracena. na vině v takové konstelaci není nikdo, tato rovnice nemá řešení.
nehleďte na to, že „všichni říkají“, že jedině individuální výukou se dá dosáhnout rychlého pokroku. svého času všichni říkali, že země je plochá, dnes všichni říkají, že je s námi ámen pokud nepodepíšeme kyotský protokol. říká se spousta blbin. samozřejmě, že skupinová výuka pod mizerným učitelem (třeba rodilým mluvčím, který je posedlý rádobyvtipnými jazykolamy, křížovkami, hrami na známé osobnosti a podobnými capinami) je nanic. to se ale nezmění tím, že si téhož člověka či jeho dvojníka najmete na soukromé hodiny, akorát budete platit pětkrát víc. je možné, že vás tato skutečnost nějakým způsobem sama o sobě uspokojuje a pak vám není pomoci. jinak ale tomuto klamu nepodléhejte. přečtěte si znovu první odstavec, kde najdete několik zásadních důvodů proč chodit do (kvalitních) skupinových kursů.
——————
tolik k individuální výuce. zde je druhý díl textu „the slavery of teaching english“
the slavery of… /2/ komedie plná omylů
Práce je to otravná, plat veskrze směšný a vyhlídky v podstatě žádné. „Nikdo, kdo má aspoň za nehet ctižádosti, by angličtinu jako druhý jazyk neučil,“ stěžuje si Sebastian Cresswell-Turner.
Jestli chcete strávit rok v zahraničí a potkávat přitom hezké holky, pak je učení angličtiny dobrá volba. Pokud byste ale měli o této možnosti uvažovat jako o kariéře, od které očekáváte určité profesní naplnění, pak neobstojí v žádném ohledu. Nikdo se sebemenší ctižádostí o této možnosti nemůže ani na moment seriózně přemýšlet. Jak říká filosof Alain de Botton: „Učitelem TEFL se stanete tehdy, pokud se vám zhroutí normální život.“
Tou nejnesnesitelnější stránkou celého průmyslu není ani tak utrpení těch, kteří v něm pracují, jako spíš jeho předstíraná jedinečnost. Příznačně se to projevuje v rádoby-důvěryhodnosti, jež obestírá mikymauzové certifikáty většiny učitelů. Sám jsem se jako šašek v Hammersmith & West London College měsíc učil zvládnout techniku vyrábění idiotských obrázkových kartiček z lepenky. Komedie to byla každou vteřinu každého dne. Potkal jsem tam lidi, kteří sotva uměli číst a psát a jeden dokonce nebyl schopen opravit ani do očí bijící hrubky. Kterýsi instruktor mi řekl: „Většině těch věcí taky vůbec nevěřím. Ale na to kašli, prostě s nimi tu hru dohraj do konce a až dostaneš osvědčení, dělej si co chceš.“
Každý rok zaplatí kolem čtrnácti tisíc nevinných lidí zhruba tisíc liber za čtyř až pětitýdenní kurs k získání osvědčení TEFL od dvou hlavních zkoušejících komisí, které tyto certifikáty udělují. Nebudu popírat, že jsem se ten divný trik naučil a u zkoušky poctivě odpapouškoval co odpapouškováno být mělo. Možná jsem se ale měl toho všeho ušetřit a poslat si do Thajska pro certifikát falešný, jako to rozumně udělal jeden známý z Paříže.
Podobně pochybná jsou i jazykově-výuková náboženství prosazovaná různými „metodickými školami“, jako jsou například Super Rapid nebo Berlitz, kde jsem kdysi pracoval dva měsíce. Byla to doba, na kterou vzpomínám s lehkým oparem neskutečnosti, jako když si dospělý odpovědný jedinec vybavuje extempore svých středoškolských či vysokoškolských dnů. Tyto školy jsou založeny na úzké skupině názorů (které jsou velmi zaníceně přenášeny do praxe) na to, jak si člověk osvojuje či má osvojovat angličtinu. V zásadě se vypouští veškerá gramatika a rozbor, metodika je velmi schématizovaná a je přísně zakázáno mluvit na studenty v jejich jazyce. Výsledkem je třída plná do kómatu znuděných, ač v osobním životě bystrých, studentů. Teoreticky pro tyto postupy možná existuje jakés takés pedagogické ospravedlnění, ale metodickým školám se především náramně hodí do krámu – nemusí totiž najímat učitele, kteří mluví oběma jazyky.